|
|
FRANTIŠEK I.
František I. (II.)
římsko-německý císař, nejstarší syn císaře Leopolda II. a Marie Ludoviky
Bourbonsko-španělské. Narodil se 12. 2. 1768 ve Florencii, zemřel 2. 3. 1835 ve
Vídni, pohřben je v Kapucínské kryptě ve Vídni. Jeho panovnická hesla byla:
Justitia regnorum fundamentum – Spravedlnost je základem království a Lege et fide
– Zákonem a vírou.
František byl vychováván nejdříve na otcovském dvoře ve Florencii. Roku 1784,
v šestnácti letech, odešel do Vídně, kde se ho ujal jeho strýc císař Josef
II. Ten se jako jeden z nejpřísnějších Františkových kritiků pokoušel
napravit mnohé charakterové vady svého synovce, zejména jeho bezcitnost, coz se mu
díky promyšlenému výchovnému plánu a vhodným učitelům i zčásti podařilo, i
kdyz v některých ohledech se synovcova nespolehlivost a zatvrzelost ještě
posílily. František měl bezesporu zdravou inteligenci, chyběla mu však silná vůle a
státnická tvořivost. Zajímal se o knihy (polozil např. základ “rodinné
fideikomisní knihovy”), rád cestoval a sbíral portréty. Byl rodinného zalození,
svým dětem a vnukům se věnoval, kdykoli to jen bylo mozné. Zálibu v botanice a
v hudbě po něm zdědil nejstarší syn, pozdější císař Ferdinand, zvaný
Dobrotivý.
Josef II. Františkovi vyhledal i první manzelku: Alzbětu Vilemínu Wuertemberskou,
která roku 1790 po dvouletém manzelství zemřela v šestinedělí. Půl roku nato
se František ozenil se svou sestřenicí Marií Terezou, princeznou obou Sicílií,
která mu za sedmnáct let porodila dvanáct dětí a zemřela roku 1807 při posledním
porodu.
Po smrti Josefa II. řídil František státní zálezitosti jen do té doby, nez
přicestoval jeho otec z Florencie a po otcově předčasné smrti 1. března 1792
nastoupil na trůn jako František II. Dne 6. června 1792 byl v Budíně korunován
králem uherským. Uz 5. července došlo pod tlakem revolučních nálad
v Pařízi k jeho rychlé a jednomyslné volbě německým císařem a devět
dní nato bez velkých ceremonií k poslední císařské korunovaci ve Frankfurtu.
Dne 9. srpna 1792 byl pak císař František korunován českým králem.
Bezprostředně po Františkově nástupu na trůn vyhlásila Francie Prusku a Rakousku
válku. Začala tak první, pět let trvající koaliční válka, jejíhoz cíle –
osvobození uvězněného královského páru – Rakousko nedosáhlo. V prvních
letech Františkovy vlády měla jednoznačně přednost zahraniční politika: zatímco
při druhém dělení Polska bylo Rakousko pominuto, při třetím roku 1795 se císař
zmocnil nejen Krakovska, ale i širokého pruhu území nazývaného Západní Halič.
Roku 1797 musel uzavřít mír s Francií v Campo Formio, jímz se musel vzdát
Lombardie a Nizozemí a postoupil Breisgau vévodovi z Modeny. Rakousko sice získalo
Benátsko, to však zmenšení císařské moci nemohlo vyrovnat. František,
pronásledovaný celý zivot silným komplexem méněcennosti, se snazil svědomitostí
a pílí při vyřizování akt upevnit své postavení patriarchálního vládce, coz
však začasté vedlo ke zdlouhavým průtahům ve všech vládních zálezitostech.
Roku 1794 bylo ve Vídni odhaleno “jakobínské spiknutí” , coz císaři poskytlo
záminku, aby nařídil zostřená policejní opatření, zejména omezení svobody, tisku
a spolkové svobody. Nová válka, kterou Francie vyhlásila Rakousku roku 1799, přinesla
první kontakty s Napoleonem Bonapartem, který se nyní stal konzulem. Porázka u
Marenga roku 1800 a další neúspěchy císařských armád vedly k lunévillskému
míru roku 1801, který stanovil, ze se porazené jednotky musí vrátit do rakouských
dědičných zemí.
Usnesení říšského výboru z roku 1803, které směřovalo k rozsáhlé
sekularizaci v říši a znamenalo vznik protestantské většiny ve sboru
kurfiřtů, se sice po císařském protestu nerealizovalo, František však musel
přijmout značné změny území a především značný pokles svého vlivu
v říši. Kdyz byl Napoleon 18. května 1804 prohlášen dědičným císařem
Francouzů a pak se 2. prosince téhoz roku sám korunoval císařem, přijal František
11. srpna titul rakouského císaře jako František I. Korunovace se nekonala,
z habsburských dědičných zemí bylo vytvořeno dědičné Rakouské císařství.
K tomu přistupovaly ještě Království české a uherské, přičemz dědičné
země spolu s Čechami nálezely ještě k říši a zároveň k novému
císařství.
Po uzavření obranného spolku s Ruskem, který měl za následek, ze arcivévoda
Karel jako předseda dvorní válečné rady a jako reformátor armády odstoupil, došlo
ještě k vytvoření dalšího spolku s Anglií a Švédskem a po francouzském
vyhlášení války Rakousku ke třetí koaliční válce v letech 1805-1807. Uz
v prvním roce války obsadili Francouzi bez boje Vídeň a 2. prosince 1805 dosáhl
Napoleon rozhodného vítězství v “bitvě tří císařů” u Slavkova.
Bratislavským mírem musel František odstoupit vítězi mimo jiné Benátsko, Dalmácii,
Tyrolsko a Vorarlberg. Nato povolal Karla znovu do čela řízení armády.
Kdyz byl zalozen Rýnský spolek, coz bylo spojeno s podmínkou, ze jeho
členové vystoupí ze svazku říše, viděl v tom císař konec “svaté říše
římské národa německého” a rozhodl se 6. srpna 1806 slozit císařskou korunu,
prohlásit císařství za zaniklé a říši za rozpuštěnu.
Na svém vlastním státním území zavedl František roku 1803 ve všech německých,
polských, českých a italských zemích nový trestní zákoník, roku 1811 následoval
všeobecný občanský zákoník. Zároveň ovšem František zrušil i četné reformy
svého strýce Josefa II., jemuz dal nicméně před dvorní knihovnou postavit pomník.
Byly znovu zřízeny biskupské semináře. Univerzity v Innsbrucku, Štýrském
Hradci a Olomouci, změněné na lycea, dostaly zpátky svůj starý statut (univerzita
v Olomouci dokonce dostala název Universitas Franciscea). Protestanti dostali ve
Vídni vlastní fakultu, v Mariabrunnu byla zalozena lesnická škola, v Praze
vysoké učení technické a ve Vídni roku 1815 Polytechnický institut. V Uhrách,
na Moravě a v Čechách byla vybudována velká muzea. První Dunajská
paroplavební společnost, zalozená roku 1829, přispěla k rozvoji obchodu stejně
jako koněspřezná dráha z Lince do Českých Budějovic (1832), jíz
v Rakousku začalo století zeleznic. Zásluhy občanů měly být odměňovány
dvěma novými řády: Leopoldovým řádem a Řádem zelezné koruny.
Roku 1807 musel František i smluvně uznat politické a teritoriální změny zavedené
Napoleonem.
Roku 1809 vyhlásilo Rakousko Francii válku, jakkoli nová organizace armády, kterou
zahájil arcivévoda Karel, ještě zdaleka nebyla ukončena. František nicméně doufal
v lidové povstání v Tyrolsku, kterým by se posílila rakouská bojová
síla. Napoleon obsadil v květnu znovu Vídeň, ale v témze měsíci utrpěl
u Aspern svoji první porázku v otevřené bitvě. Vzhledem k velké mu
vyčerpání armády nedokázalo Rakousko tohoto vítězství vyuzit a i bojové akce
v Tyrolsku vedené Andreasem Hoferem se totálně zhroutily, jakmile odtáhly
císařské oddíly. Schoenbrunnským mírem musel František akceptovat vysoké
válečné odškodnění, zmenšit armádu a mimo jiné odstoupit Západní Halič,
Kraňsko, Istrii, Terst, Gorici a znovu severní Tyrolsko a Vorarlbersko.
Roku 1809 pověřil panovník vedením zahraniční politiky knízete Metternicha.
Jedním z Metternichových prvních činů bylo roku 1810 provdání nejstarší
císařovy dcery arcivévodkyně Marie Louisy za francouzského císaře. Proti svatbě se
ostře stavěla nejen nevlastní matka nevěsty Marie Ludovika Modenská-d‘ Este,
s níz se František roku 1808 ozenil jako se svou třetí manzelkou, ale i mnozí
jiní členové císařského domu. Díky politice svého ministra zahraničí se císaři
podařilo přestát bez větších ztrát podíl na Napoleonově tazení proti Rusku roku
1812 a o rok později (v tajném spolku s Pruskem, Ruskem a Anglií) vyhlásit
Francii znovu válku. V bitvě národů u Lipska roku 1813 spojenci zvítězili,
Napoleon se roku 1814 vzdal trůnu a odešel do exilu na ostrov Elbu. Prvním
pařízským mírem bylo území Francie omezeno hranicemi z roku 1792 a František
dostal mimo jiné zpátky Tyrolsko, Vorarlbersko a Salcburk.
Na podzim 1814 mohl František ve svém sídelním městě uvítat jako hostitel zástupce
téměř dvou set států, měst a panství při zahájení Vídeňského kongresu. Toto
devět měsíců trvající zasedání mělo vypracovat nové uspořádání Evropy.
Náklady byly obrovské, mimoto se finanční situace Rakouska od zavedení bankovek
v roce 1811, které v podstatě znamenalo státní bankrot, ještě nijak zvlášť
nezlepšila. Během jednání kongresu Napoleon Elbu opustil, prohrál 18. června 1815
bitvu u Waterloo a v den, kdy František, car a pruský král uz táhli do
Paříze, abdikoval podruhé a byl poslán na ostrov Svatá Helena do vyhnanství.
Druhým pařízským mírem byla Francie vrácena do hranic z roku 1790. Císař
František uzavřel roku 1815 s carem a pruským králem “Svatou alianci”,
k níz se postupně přidali všichni evropští panovníci kromě papeze a
sultána. Měla zajišťovat mír a určovat politiku vládců podle principů
křesťanského nábozenství.
Sedm měsíců po smrti císařovny Marie Ludoviky se František roku 1816 ozenil
počtvrté, s Karolinou Augustou Bavorskou.
Po napoleonských válkách vstoupilo Rakousko do období klidu a konsolidace. Roku 1816
byl vydán nový finanční plán a zásady pro zalození národní banky. Zamýšlené
upevnění úvěruschopnosti státu se nicméně protáhlo az do roku 1820. Tato léta
– biedermeier a doba předbřeznová – přinesla další rozmach obchodu. Průmysl se
rozvíjel jako nikdy předtím. I duševní zivot se navzdory cenzurním opatřením
vymanil ze stagnace.
Císařovým záměrům plně odpovídal konzervativní státní mechanismus. Revoluce ve
Španělsku, Portugalsku a v Neapolsko-sicilském království vystupňovaly
mocnářův strach, ze by k něčemu podobnému mohlo dojít i v Rakouském
císařství. Roku 1821 František I. jmenoval Metternicha rodovým, dvorním a státním
kancléřem s neomezenými pravomocemi. Uz předtím, roku 1819, byl karlovarskou
konferencí zaveden zostřený dozor nad studenty a cenzura tisku.
Roku 1830 dal František korunovat svého nejstaršího syna arcivévodu Ferdinanda
uherským králem, ačkoli pochyboval o tom, ze by byl schopen stát se následníkem
trůnu. Teprve Metternich jej argumenty o principu legality nakonec přesvědčil.
František zemřel na zápal plic v 67 letech. Jeho syn mu dal roku 1846 na vnitřním
dvoře vídeňského hradu postavit pomník. Na pomníku, jehoz autorem je milánský
sochař Pompeo Marchesi, je vytesána věta z císařovy závěti: “Amorem meum
populis meis – Má láska patří mým národům”.
Literatura o zivotě císaře Františka I. (II.):
Karl Werner: Kaiser Franz vom Antritte seiner Regierung bis nach dem Frieden von Lunéville, 1792-1803, Wien 1866
Hermann Maynert: Kaiser Franz I., Wien 1866
Coelestin Wolfsgruber: Franz I., Kaiser von Oesterreich, Wien 1899
Viktor Bibl: Kaiser Franz, der letzte roemisch-deutsche Kaiser, Leipzig-Wien 1938
Walter Tritsch: Metternich und sein Monarch, Darmstadt 1952
Walter Langsam: Franz der Gute. Die Jugend eines Kaisers, Wien 1954
Vypracoval: PhDr. Jiří Pernes 2000
info@austerlitz2005.com
|
|
